ještě jednou...a naposled

Říkala jsem si, že už to neudělám; že se sem už nepřihlásím... Tedy, nejdřív jsem říkala, že se sem už nebudu ani koukat, ale ačkoliv mi to občas není ku prospěchu, žiju minulostí, a tak se k některým věcem musím neustále vracet. Důvod mého přihlášení (budoucího, protože teď si píšu článek bokem, protože problém s přihlašováním na tento blog je asi věčný) je však ten, že se mi nelíbí mít článek odhalující toho tolik hned na první stránce. Vůbec se mi nelíbí mít takovýhle věci dostupný pro kohokoliv, ale stalo se, dřív se mi to asi naopak líbilo... Schválně, jestli tenhle článek zabředne do stylu těch, které tvoří většinu obsahu mého blogu blábolů...asi jo.))) Ale musím se k tomu už víc přemáhat, protože už to prostě není jako dřív...dělám mezery za čárkama a automaticky si všímám chyb, který hned opravuju. Proto už by nemělo smysl se tomuto blogu nadále věnovat. Ve skrytu duše však chci, aby článek, co tu navždy zůstane jako ten první, co každý uvidí, byl nějak objevný, aby obsahoval atmosféru celého blogu, ale...nejde to. Mezi každou větou je několikavteřinový předěl vyplněný přemýšlením, co napsat. A to z toho dělá nic...to říkám o všech článcích zde, ale v tomhle nic už není ani patos, ani nadšení či zhnusení. Až takovéhle nic jsem pravděpodobně na mysli nikdy neměla, ale teď je to tady. Tenhle článek se sem vůbec nebude hodit a bude mě štvát ještě víc než ten gheovský první. Třeba ho podvědomě píšu, abych znovu začala psát na tento blog...vědomě to však nikdy neučiním a když, nebude to už stejně jako dřív, tak proč. Neustálým opakováním, že něco už nebude jako dřív, bych asi chtěla dokázat, že bude. Ale nebude, nebude to jako dřív. Což je dobře, nebo není snad dobře, že si připadám bez nápadu a energie, že si nepřipadám všelijak, ale nijak. Za řečnickými otázkami odmítam psát otazníky. Přemýšlím o nějaké životní pravdě, ke které jsem v poslední době dospěla, ale za prvé mě žádná nenapadá a za druhé bych k tomu musela připojit nějaký životní úsek a to by pak dopadlo jako první ghe a to nechci. Vzhledem k tomu, že v poslední době žiju filozofií marnosti, mě to asi ani napadnout nechce. Ale když jsem u toho napadání...nedávno mě napadlo, že kdybych se viděla dříve, jak je to se mnou dnes, nevěřila bych tomu. A teď mě napadlo, že když vzpomínám dnes, jak to se mnou bylo dříve, taky tomu nevěřím. Už jsem asi v nějaké jiné fázi, která se liší od té dřívější, ale přechod mezi nimi nebyl zaznamenán. Dost možná ani žádný přechod nebyl, třeba se překrývají. Třeba existuji v různých dimenzích, které se různě překrývají a průběhem času se v některých nacházím a v některých ne, nebo v kombinaci některých. Třeba se někdy ocitnu zas v nějaké počáteční dimenzi, nebo přeze mě aspoň přeletí. Možná ale dimenze odlétají nenávratně pryč. Možná je dimenzionální kapacita, která když se naplní, tak všechny dimenze zmizí. Nebo se spojí v jednu. Nebo se zaseknu v jedné a zbytek dimenzí mi bude utíkat. Nebo budu utíkat já jim.
 

Další články


Kam dál

Reklama